THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bitva bohů započala. Vládcové krajiny fjordů staví, po odchodu Císaře, své šiky do pozoru a započínají bez svého vůdce, avšak pod ochrannou rukou bohů temných a studených severských hvozdů, dobývat neobdělané kousky země jižněji položených nevěřících národů. Samotný Seth, či chcete-li Sutekh, staroegyptský bůh chaosu, zmatku a nepořádku naplňuje duši a mysl francouzských blackových válečníků záhrobními a divokými idejemi a se svým zvířeckým pohledem a bestiálním rykem vysílá svou jižní hordu, aby mohla čelit nájezdům severských kmenů.
Destruktivní síly přírody, skučící vichřice, ohlušující ničící hromy a neproniknutelné krupobití, temné síly Sethova umu, se promítají i do nového válečnického štítu francouzských rouhačů, který se honosí názvem Divine-X. Toto „boží X“ by mělo nastolit rovnováhu na temném bitevním blackovém poli. Není to tak dávno, kdy se z kobek černých francouzských sklepů, jejichž promoklé zdi sténají pod bolestnou tíhou úpadku lidské rasy, zvedla bledá královská družina Anorexia Nervosa a se svou černočernou plápolající zástavou se vyřítila na bezbranné a otupělé lidské bytosti. Sethova osobní garda, až donedávna řadící se mezi pěšáky, se však svou novou výzbrojí zařadila do elitní formace a přinejmenším spolu se zmíněnou Anorexií vytváří hrdý základ vojska ze sluncem zalité krajiny.
Divine-X není klasická, unylá blackmetalová valcha. Jistě, příznivci klasického absolutně černého tělesa si zde jistě přijdou na své, avšak tahle smečka moc dobře ví, jakou výzbroj si zvolit pro moderní blackmetalové klání. Již střídání temp nahrávky, logické i zdánlivě násilné přechody rytmu, vám jistě nedovolí usnout na bojišti. Rychlé, energií překypující pasáže vás přitlačí silou dopadu meteoru na tvrdou, krví zbrocenou zem, aby záhy nechal vaše zubožené tělo levitovat v ostrém, avšak uklidňujícím chladném ovzduší, pomalejší part, vycházející z propastné nenávisti samotného vládce Setha. Metalový zvuk kytar se přelévá ze smrtících blackových pasáží, přes tepelně opracované blackovo-trashové riffy až do vyhrávkových předvojových částí, které nechávají vyniknout akusticky znějící elektrický meč této smrtící družiny. Od hlavy až k patě pak vaším tělem projede vlna zimnice, když se ode dna místy vynoří hluboká basa. Z bicí artilerie se jako nejúčinnější skutečně jeví největší ráže, která nejen v rychlejších, ale i ve vyhrávkových partech, zní jako majestátní nadpozemský dunivý hrom. Osvědčené metalové principy by však, pod nájezdy moderních severských vikingů, nevydržely bez experimentování se zvuky a samply, které tu více, tu méně, avšak vždy naprosto velkolepě obohacují plamen této nově zapálené pochodně.
Ba co víc. Anglické a francouzské texty točící se kolem víry, duchovna a obecně lidské posedlosti, dodávají kovovému zvuku zápolících bitevních zbraní skutečný zápach blížícího se zapáchajícího konce. Blackmetalový skřek, prostřídaný hrdelním řevem i šíleným a bolestným křikem vyúsťuje až do záhrobního mluveného hlasu a chrapotu ...
Bitva bohů započala. Jistě ti slabší budou zanedlouho klepat na pekelná vrata. Sethova družina, odvažuji se tvrdit, to však rozhodně nebude, neboť bez Sethiho, dle legend, by nebyl život po smrti ...
7,5 / 10
1. Evil-X
2. The Sons of Seth
3. Walk on Fire with Me
4. Addicted to Psychotropic Angeldust
5. Cosmic Cursed’s Shelter
6. Into the Spheres of Spirituality
7. Satanik Generation
8. Divine-X
Divine-X (2002)
L‘Excellence (2000)
War w/Cultus Sanguine (2000)
Les Blessures de l'Âme (1998)
By Fire, Power Shall Be (1997)
už jsem to několik let neslyšel, ale zamlouvalo se mi to...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.